František Gregor Emmert (19. 5. 1940 – 17. 4. 2015) se narodil ve Mstišově, okres Teplice v severních Čechách, jako druhé dítě ze tří (starší Gregor zemřel krátce po narození, mladší Rosalie se narodila o tři roky později) manželům Antonii a Gregoru Emmertovým. Pro německý původ Emmertova otce, který pocházel ze severního Bavorska, postihl rodinu v letech skladatelova raného dětství osud německého obyvatelstva žijícího na území Československa. Koncem května 1945, těsně po skončení druhé světové války, byli němečtí obyvatelé zbaveni československého státního občanství a následně násilně vysídleni z Československa. Na základě smíšeného manželství byl však Emmertovým návrat do země umožněn. Hudební nadání a zájem o hudbu zdědil František Emmert po svém otci, který údajně – přestože neprošel profesionálním hudebním vzděláním – hrál na křídlovku, housle a trubku v místní lidové kapele a měl i velmi dobré znalosti z hudebních dějin. Jako žák teplické Lidové školy umění navštěvoval Emmert hodiny hry na klavír a akordeon. Poté se částečně věnoval i hře na trubku, zobcovou flétnu a kytaru. Ve svých čtrnácti letech nastoupil na Vyšší hudebně pedagogickou školu v Praze, kde studoval hru na klavír. Poté od roku 1956 pokračoval ve studiu klavíru na Pražské konzervatoři u klavíristy a pedagoga ruského původu Lva Esche (1906–1979). V posledním ročníku studia na konzervatoři Emmert projevil zájem o skladbu a vedle řádné klavírní výuky začal fakultativně navštěvovat hodiny kompozice u Jana Zdeňka Bartoše.
Po nepřijetí na pražskou HAMU se Emmert ocitl v Brně, kde v roce 1961 začal na JAMU studovat skladbu ve třídě Jana Kapra. Po ukončení studia v roce 1965 a absolvování základní a tehdy povinné dvouleté vojenské služby pokračoval ve studiu jako umělecký aspirant ve třídě Miloslava Ištvana. Emmertova studijní léta, resp. začátek šedesátých let minulého století, byla v porovnání s předchozím a následujícím desetiletím obdobím prudkého rozvoje hudebního umění, uvolněného od nátlaku oficiálního politického režimu. Uvolnění se v hudebním světě projevovalo stále větší ignorací režimem nastolených pravidel. Rostly zájmy o celosvětové hudební dění a oficiální styky se zahraničím se postupně rozšiřovaly i na země mimo sovětský blok. Brněnská skladatelská škola nezůstala vůči těmto impulsům imunní. Od poloviny 20. století se Brno postupně vyhraňovalo jako významné centrum avantgardních trendů, k nimž se přiklonili i oba Emmertovi učitelé.
Po přehodnocení tvůrčích postojů a výrazném odklonu od komunistické strany, jejímž aktivním členem byl, začíná Jan Kapr od října 1961 působit na JAMU. Právě Emmert byl zde jeho prvním žákem, kterého vedl od začátku studia do absolutoria. Kapr byl typem pedagoga, který u svých studentů podporoval tvůrčí individualitu. Své skladatelské postoje žákům nikdy nevnucoval, spíš je usměrňoval a poukazoval na možná řešení. Podobných pedagogických zásad se držel i Miloslav Ištvan, který se, jak vzpomíná Emmert, ke svým studentům stavěl přátelsky a ke své výuce soustředěně a zodpovědně. Onen Ištvanův přátelský vztah ke studentům potvrzuje snad nejlépe vzpomínka Ištvanova syna Radomíra na víkendové návštěvy Emmerta a jeho první manželky Marie v Zálesí, kde měli Ištvanovi chatu: „Přijížděli za námi Hillmanem a do Brna jsme se obvykle s nimi svezli. Řídila Majka (řekl bych, že výborně), vedle ní sedávala máti s naším kocourem Mikešem. Vzadu jsme seděli otec, František a já a jejich foxteriér. Pes se sápal na kocoura a štěkal, kocour syčel a prskal na psa. No, bývalo to veselé.“
Svých učitelů si Emmert velice vážil a nepřekvapí tudíž skutečnost, že se pak i on sám jako pedagog ke svým žákům stavěl podobně. Jeho pedagogický postoj charakterizovala tolerance, trpělivost a vstřícnost. Podobně jako i jeho učitelé za svůj úkol zjevně považoval vedení a usměrňování mladých skladatelů při jejich vlastním hledání hudebně vyjadřovacích možností. Výměna podnětů a inspirací pro tvorbu byla v případě Emmerta a jeho žáků oboustranná. Jak sám píše, obdivoval „jejich čistotu vnímání a přístup, upřímnou přímočarost, vztah ke kráse hudby, značné hudební znalosti a cítění, vitalitu, muzikálnost a hudební hloubku, otevřenost, obětavost v hledání cenného, příklon k osudu artificiální hudby, úctu k vlastnímu nadání, ostražitost před svody ničivých sil v umění, lyriku a radost rodícího se nového hudebního stylu duchovní hudby.“ A právě oni mu velmi často dávali inspiraci pro nacházení nových cest při tvorbě.
Na JAMU působil Emmert od roku 1970 nejprve jako odborný asistent, posléze jako docent (1991) a od roku 2006 jako profesor. Vyučoval ze začátku hudební teorii a instrumentaci a od roku 1975 i skladbu. Svou pedagogickou činnost na JAMU ukončil v roce 2012.
Text byl se skromnou redakcí přejat z následující publikace:
ČOLOVIĆ, Sofija. František Gregor Emmert. In BÁRTOVÁ, Jindřiška a kol. Osobnosti Hudební fakulty JAMU. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2017, s. 37-50.